Alexej Mikulášek


Mám za to, že na stránkách Obrysu-Kmene není nutné osobitě představovat tvorbu autorů publikujících v košickém Vydavatelství DALi. Bylo založeno v Košicích Dalimírem Stanem jako Dílna autorů literatury (s nepřehlédnutelnou narážkou na Stanovo křestní jméno stejně jako na S. Daliho). Stano je rovněž odpovědným redaktorem většiny publikovaných sbírek a sám talentovaný básník, navazující na tradice slovenského nadrealismu a jistě i české a francouzské surreálné poezie. Za renomované básníky je dnes možné považovat rovněž Radovana Brenkuse, Richarda Kittu či Martina Vlada; o všech jsem v Obrysu už psal. I v jejich poetice dřímá cosi ze surreálného východiska, stěží je však označíme za surrealisty, jakkoli „netradiční“ nebo dokonce „postmoderní“... K této „košické škole“, za jakou ji alespoň pracovně označuji, uměleckou invencí, slovesnou a motivickou nápaditostí, ironickou a sebeironickou hravostí, stejně jako úzkým vztahem k české literatuře, volně přiřaďme i básníka Pavla Garana, jehož pozoruhodná kniha veršů nazvaná Jednotlivec (Trochejský kôň) ke mně doputovala víceméně náhodou. O P. Garanovi se na přebalu knihy dočteme, že se narodil v roce 1978 a ve Vydavatelství Spolku slovenských spisovatelů debutoval v roce 2007 sbírkou „Smrť zahroteným prstom“ (Cena Ivana Kraska; další informace zájemce získá na autorských webových stránkách http://garan.poetickej.net/). Kniha je kompozičně rozdělena do tří oddílů. Ten první nazvaný Revolver a neha obsahuje dvacet číslovaných básní budících dojem, jako by byly psány volným veršem – neuvědomíme-li si onu vázanost (ne svázanost!) pravidelným trochejským metrem a mnohačetnými rýmy, vokalickými a konsonantickými eufoniemi. Druhý oddíl nazvaný Jednotlivec je tvořen devětadvaceti básněmi psanými formou rispeta. Oddíl třetí nazvaný Balada ako vášeň přináší dvanáct osmiveršových rondó, psaných v jakémsi „tanečním“ rytmu.
Na první pohled zaujme Garan svými rýmy, eufonickými a tónickými hříčkami, narážkami, sémanticky hravým jiskřením. Mnohačetná rýmová echa spínají nejen konce veršů, ale nalezneme je i uprostřed, např. „po troch – lotroch – v gangstroch“ (s. 19). Ještě častější jsou shody slabičných vrcholů, např. zde na začátku tří veršů „revolver a neha – rieka – zbieha“ (s. 16). Nebo na začátku druhého a na konci pátého verše: „na dril – nad rýľ“ (s. 20) V tomto punktu mi připomíná V. Nezvala, u nás kdysi kaceřovaného coby „obžerný rýmovník“, jakkoli nejde o shodu poetiky asociativní, generující trsy představ a metafor na principu kupř. anaforické „volnoběžky“ (nebo variovaných refrénů: ty mají v závěrečném oddíle tvořeném z rond jinou funkci).
Eufonie se stala všudypřítomnou... Tato slovesná instrumentace jest téměř hudební, takže se nabízí nelyricky „ostudná“ a „kacířská“ otázka, do jaké míry a které texty by šlo využít jako písňové a takto je učinit „majetkem“ většího počtu vnímatelů než několika set čtenářů poezie. Samozřejmě že písňový text je něčím více a něčím méně než báseň ve vlastním smyslu slova: jakkoli poezie z písně a kultu vznikla, tvoří jednotu s hudbou, melodií (kterou podvědomě vnímáme, i když text čteme). Ale na druhou stranu – bez znalosti konkrétní rockové nebo country melodie – je i písňový text schopen navozovat lyrické textové kreace, dejme tomu melické, a budeme jej číst „potichu“, jako poezii.
Celá sbírka je psána trochejem, přičemž paronomázická narážka („trojský-trochejský“) dvojsmyslně míří na cosi cizorodého, co vneseme do vlastního organismu, např. jako Trójané dřevěný „dar“ lstivého Odyssea, nebo naše počítače v podobě viru známého jako „trójský kůň“ (po určité době se v počítači aktivuje a napadá jeho soubory a programy – coby nervovou tkáň). Jednotlivec jako trojský kůň? Nebo trochejský, s první těžkou a druhou lehkou stopou? Možná je v této metafoře cosi příznačného pro sbírku klopýtavou nikoli jazykem, ale evokovanými tématy a autorovým postojem k nim. Po něčem těžkém, smutném, jakoby osudovém následují tóny a motivy svědčící o lehkosti, dobrém rozmaru a hravosti... Životní ambivalence? Nebo smutek z rozumu? Asi tak: „Je mi krásne, / je mi na umretie, / no a na to tretie.“ (s. 23)
Co básníka hladí proti srsti, někdy hrubou žraločí kůží? Je toho poměrně dost, zvláště když si uvědomuje společně s Ivanem Fontanou (jehož cituje v básni „Nad Feldekovým Majakovským“) , že „I síto dějin mění své oko“ (s. 41). „Mám strach: z lásky, snov a debát / o tom, čoho sa už nebáť // o tom, čo je mimo / poznania a rýmov.“ (tamt.) Vadí mu dutý patos a vznešeně se tvářící archaismy, nářky nad tím, že básník musí mít o tom, co napíše, úplně jasno, přesně definovat sebe sama a mít úzký vztah „k väčším témam“. Vadí mu mytologie undergroundu, duší v povětří („Klam slam poetry“), i jiné mytologie, které rozleptává ambivalentní ironií (b. Kontinuita).
Podtrženo a sečteno: jakkoli Garanův „individualista“ nedosahuje magické razance Štefana Moravčíka ani intelektuálního potenciálu Pavla Janíka, je to už dnes výrazný talent současné slovenské literatury, jenž vrací poezii to, čím se vydělila z písně, tance a rituálu, a věřím, že o něm ještě uslyšíme.